14 Pro Z okříšek do brna a zase zpátky. Příběh naší hospicové pacientky
Okříšky – Venku je mráz a spousta sněhu po víkendové kalamitě. Na zvonku hezkého domu v boční ulici stojí „Novotnovi“. Uvnitř je poznat ruka šikovného hospodáře.
Dcery tu s pomocí Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč pečují o maminku.
V pokoji hraje rádio, regionální stanice zrovna pouští hudbu z 30. let. Jak příznačné. Paní zachumlaná pod pokrývkou už oslavila 98. narozeniny. Květuše Slabá je ročník 1925. Má spoustu vzpomínek na první republiku i na válku, ochotně a celkem bez problémů si vybavuje řadu detailů z osobního života. Dlouhodobá paměť zkrátka funguje velmi dobře.
Paní Slabá pochází z Okříšek z početné železničářské rodiny. Vzpomíná třeba na těžké období, kdy její bratranec Josef Hekrle odešel do Anglie, kde působil jako technik u jednotek RAF, v nichž bojovali českoslovenští letci. Gestapo si samozřejmě „posvítilo“ na Hekrlovy rodiče a sourozence. Taky má stále v živé paměti, jak bylo nebezpečno a panovala velká nejistota.
Květuše Slabá je úplně původním povoláním kadeřnice, do učení šla ještě za války. „Vlasy se tehdy opravdu kadeřily, používaly se speciální aparáty, přikládala se plátýnka, aby vlny držely,“ popisuje starou technologii.
Celý produktivní život strávila v Brně, s manželem žili na sídlišti Lesná, vychovali dvě dcery, obě vystudovaly. Když byla paní Slabá na mateřské, začala si z domova vydělávat výrobou dětských hraček. Šlo o maňásky. Vytvářela třeba pohádkové postavičky Máničky nebo Jasánka. Posléze se u téhož zaměstnavatele věnovala přípravě materiálu pro domácí výrobu hraček.
Jak překonat životní těžkosti
S manželem jezdívali na chalupu do Okříšek, oba moc bavily práce kolem domu. „Byl šikovný, dokázali jsme si vyjít vstříc. To víte, byly i horší chvilky, kolikrát se muselo hospodařit s málo penězi. Ale to už je zákonitost, že život jde chvíli nahoru, chvíli dolů. Když to člověk bere jako dané, překoná dost těžkostí,“ ověřila si mnohokrát. Manžel zemřel ve dvaadevadesáti letech.
Paní Květuše byla ještě donedávna hodně soběstačná. Věk se však ohlásil a po pobytu v nemocnici ji upoutal na lůžko. „Ani na chvíli jsme neuvažovaly, že bychom ji nechaly v LDN. Hospic nám pomůže, zůstane prostě až do konce doma,“ říkají dcery. Do Okříšek dojíždějí zdravotní sestry, pečovatelky, rodina je v kontaktu i s hospicovými lékaři.
Při vyprávění zaujme na první pohled tvář staré paní – dva roky před stovkou má minimum vrásek a hladkou pleť. „To je rodové,“ mávne rukou jedna z dcer, která je – stejně jako její sestra – už v důchodu. Věk by jim však člověk nehádal.
Nelze přehlédnout, že obě mají, stejně jako jejich matka, spíš praktické uvažování. Maminka podle nich vždycky byla ten typ, co řeší problém. V sedmdesáti, když onemocněla rakovinou prsu, nepropadala skepsi. Naopak hned chtěla znát možnosti léčby. S nemocí se nakonec dobře vypořádala. Byla zkrátka pozitivní realistka.
Na otázku, zda se rodiče nějak speciálně stravovali, dcery odpovídají, že ne. Jedli však prý spíš méně a střídmě. Jen maminka si občas ráda dopřeje tučnější maso. „Kdoví, jestli i my se dožijeme tolika let, co oni. Dnes je víc stresu, než bývalo. Dřív se žilo pomaleji, klidněji,“ shodují se dcery.
A jak pohlíží paní Slabá na skutečnost, že jí bylo dáno prožít tak dlouhý život? Odpoví s lehkým úsměvem: „Někdy si říkám, co já tady ještě dělám?“
HANA JAKUBCOVÁ
Foto: Soňa Procházková