10 Pro V hospici je mé zadání necírkevní, říká karmelitán Jan Serafim Smejkal
Třebíčsko, Kostelní Vydří – Už třičtvrtě roku do charitního Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč pravidelně jezdí z kláštera Kostelní Vydří řeholník – karmelitán Jan Serafim Smejkal. Obvykle dvakrát týdně bývá k dispozici pacientům, pečujícím rodinám i hospicovému týmu coby kněz a spirituál. „V hospici nejsem sólista jako ve svých farnostech. Tady jsem jeden z řady lidí. Musím říct, že je pro mě osobně objev, jak mě tento princip práce baví a jak moc jsem v něm spokojený,“ říká.
Na co myslíte, když brzy ráno vyrážíte až od Dačic do Třebíče?
Bývám za tu cestu, dobu, kdy jsem ještě sám, rád. Den začínám modlitbou. Většinou dopředu nevím, co příští hodiny přinesou. A tak se modlím, abych dokázal odpovědět na otázky, které dostanu. Původně jsem byl v hospici hlavně pro tým. Postupně se rozvinula myšlenka být k dispozici i pacientům a jejich rodinám. Když jsem zde začínal, bojoval jsem s osobní nejistotou, že nejsem dost kompetentní, nemám zkušenost s hospicem, že mě dosud moc nepotkala sociální práce. A tak jsem měl strach. Ale vše ke mně přicházelo samo, odpovídal jsem na potřeby. Mé povaze to vyhovuje.
Je na práci v hospici pro vás něco nového, nebo naopak pokračujete v tom, co už znáte?
Je to pro mě úplně nová zkušenost z mnoha stran. Jsem v týmu, který má společné poslání a důraz na týmovost je naprosto zásadní. Za sedmadvacet let jsem to coby řeholník v takové míře nezažil. Ve farnostech jsem sám voják v poli. V klášteře máme podíl společné činnosti, většinou jsem ovšem sólista. Služba lidem, kteří se potýkají se skutečností, že se blíží smrt, má svá specifika. Jako farář též chodím za starými či nemocnými. Ale v hospici je vše znásobené, intenzivnější. Co musím zdůraznit, v hospici je mé zadání necírkevní.
Necírkevní v jakém smyslu?
Lidé potřebují pomoci a já na to reaguji. Jako kněží vykonáváme podporu a servis většinou věřícím lidem udílením svátostí, modlitbou i v rozhovoru. V hospici jde o jakoukoli pomoc pod zařazením psycho-spiritualita lidem, kteří třeba Boha vůbec nehledají, ale mají svou těžkost, se kterou potřebují pomoci. Pro mě je to vlastně i částečně osvobození z úzkých rolí faráře. Jde o širší zadání, kdy se dá odpovědět na větší balík potřeb člověka. Lidé, ke kterým přicházím, jsou pro mě příjemně svobodnější ve vztahu ke mně, k mé roli kněze. Nezužují svou „zakázku“ jen na to, co bych jako farář mohl, mluví se mnou velmi široce. Zdá se mi to být zdravější.
Vysvětlete to víc, prosím.
Standardně se mi stává, že když někam přicházím jako farář, lidé hledají témata, co by mě jako faráře asi zajímalo. Bývá to často kostrbaté, sešněrované. A já jim to nemůžu mít za zlé. Jdu tam přece jako farář, jsem v nějak obecně zažité a vnímané roli, existují k ní předsudky a je to škoda. V charitním hospici lidé předkládají svá témata. Což považuji za cenné, takové by to mělo být. Přicházejí s tím, co oni chtějí. Sice i jako kněz se dostávám k lidem na pomezí nebo nevěřícím. Ale pořád vstupují do hry ony zmíněné předsudky. V hospicové roli psycho-spirituála, člena týmu, jsem spokojený.
Máte nějaký příběh z poslední doby?
Nedávno mě zaskočila velká otevřenost v jedné rodině. Ta ohromná potřeba říct, co cítí. Víte, první půlrok, když jsem opatrně nabíral zkušenosti, jsem si často připadal jako agent s teplou vodou. Člověk někam zavolá a pečující řeknou, že to zvládají a pokud jim nepomůžu například s výměnou plen, tak děkujeme, nic dalšího nechceme. Hovořit o nitru že nepotřebují. Měl jsem informaci, že v této rodině je poptávka po rozhovoru. A přišla lavina. Od všech pečujících – manžela pacientky, tří dětí. Jejich obrovská potřeba mě až zaskočila. Naslouchal jsem, strávil s nimi poměrně hodně času. Díky některým záchytným bodům jsem jim pak mohl pomoci ulevit v jejich trápení. Byli velmi vyčerpaní, unavení a zároveň vděční za možnost pečovat doma. Napadá mě ještě jedna návštěva.
Co se dělo tam?
Vzájemně jsme si otevřeně sdělili, že ano, smrt se blíží, my ji nevyvoláváme ani nevyhlížíme, ale otevřeně o ní hovoříme, díváme se jí do očí. Říkáme si, že dopečováváme až do samého konce, přijali jsme, že není šance na vyléčení. V kterémkoli rozhovoru, kdy se k tomu s lidmi dostaneme a přiblížíme, vnímám to jako úspěch a jestli to tak lze nazvat – je mnohdy právě toto smysl mé návštěvy.
Nejste mnich, ale řeholník. Jak byste laikovi vysvětlil rozdíl?
My karmelitáni jsme vznikli ve 13. století, kdy začalo hnutí demokratičtějšího uspořádání a způsobu fungování řádů. Už se nebudovaly velké uzavřené kláštery, ale menší komunity většinou ve městech, s velkým podílem práce pro lidi. Spolu s námi v té době vznikli například františkáni, dominikáni. Jako řeholník se chci a mám modlit, mám povinnosti v klášteře v rámci soužití komunity. Zároveň jsem i kněz, takže přímo sloužím lidem pastorační prací, starám se o spásu jejich duše, pomáhám jim ve farnostech. Kdybych byl mnich, spadal bych pod některý řád z těch starších, jako jsou například kartuziáni, žil bych v ústraní. Sloužil bych mše v klášteře a svou kněžskou službu bych věnoval Bohu. Takto duchovně pojato by to bylo rovněž pro dobro lidí, jen trochu jinak.
Které farnosti máte na starosti?
Pro mě ty úplně nejkrásnější v brněnské diecézi: Český Rudolec, Matějovec a Kostelní Myslovou. Konkrétně s Českým Rudolcem se mi pojí taková hezká věc.
Povídejte.
Dostudoval jsem a v jejich kostelíku jsem byl poprvé v roce 1996. Je to kostel sv. Jana Křtitele – já jsem křtěný jako Jan Křtitel. Rovněž jsem vešel do kaple, kde je stará freska tváře Krista ze 14. století, odkrytá teprve nedávno po mnoha staletích. Říkal jsem si: no to je přesně ono. Obraz Boží v člověku je zakryt a celá má práce je o tom pomoci lidem, aby odkryli krásnou Boží tvář v sobě. Navíc mě napadlo – tady bych jednou chtěl být farářem. A shodou okolností se Český Rudolec stal mým prvním farářským místem, pak jsem putoval po republice, abych se v roce 2006 navrátil. A jsem tam opravdu rád.
Odkud vlastně pocházíte?
Z Velkého Meziříčí.
Kdy přišla myšlenka, že se stanete knězem a řeholníkem?
Jsem z katolického prostředí tradiční víry, kdy jsem do kostela musel a v pubertě se těšil, až už muset nebudu. Ovšem Pán Bůh na mě trochu políčil v různých věcech a největší past, kterou si nachystal, bylo obrácení mého nevěřícího kamaráda na víru. Šlo o spolužáka na gymplu. V šestnácti to mě a další kamarády tak dostalo, že jsme se sami – my, echtovní, čerstvě biřmovaní katolíci – v opravdovou víru obrátili. Byli jsme prima parta, psala se druhá polovina 80. let. Už tehdy se ve mně začalo mlet víc věcí, zájem o psychologii, obecně o pomoc člověku. Měl jsem v blízkosti příklad kněze, u kterého jsem viděl, že dělá prospěšnou práci pro všechny generace lidí ve farnosti a je osobně šťastný. I u mě převládla touha být ve službě Bohu a prospěšný lidem. Před maturitou jsem se rozhodl, že nastoupím do semináře. Klášter do toho přišel po revoluci. V průběhu studií jsem jezdil do Vydří. Sledoval jsem život tamní komunity a ujasnil si, že tudy povede má cesta. Karmelitán jsem od roku 1994.
V klášteře máte prostory vyhrazené pro ubytování hostí. Kdo k vám jezdí?
Kdokoli. Může přijet a strávit čas v tichosti, s Bohem. Někdo chce i rozhovor, zpověď. Jiný si tam je zcela sám.
To stačí zatelefonovat, objednat si pokoj a je to?
Vlastně ano. Trochu se doptáváme, zda skutečně vyhledávají křesťanské duchovní místo, ale není to tak, že by nemohl přijet nepraktikující katolík. Jezdí skupiny i jednotlivci, zpravidla na osobní restart nebo servisní prohlídku svého života. Uchýlí se na pár dní do ticha.
O jaký typ lidí jde?
To je velmi různé. Od dělníků po vysokoškolské profesory všech oborů. Jezdí i mámy, aby si odpočaly od svých rodin. Muži, kteří jsou v přepětí. Starší lidé, kteří tohle místo mají rádi.
Je advent, přijdou Vánoce. Co byste lidem v tento čas popřál?
Aby neztráceli naději. Aby si nenechali vzít důvěru obecně v dobro. Důvěru, že tento svět je nadále Boží. A Bůh má rád každého člověka. Prostě že lidé, kteří se bojí zla a mocipánů tohoto světa, nemají pravdu. Aby si zkrátka člověk nenechal vzít ve svém nitru radost, že žije. A že je to Bůh, který miluje člověka, dokáže si k němu najít cestu a provázet ho životem.
Jan Serafim Smejkal
*1972 Velké Meziříčí
Řeholník řádu karmelitánů v klášteře Kostelní Vydří
Kněz ve farnostech Český Rudolec, Kostelní Myslová a Matějovec
Vzdělání: Teologická fakulta UP Olomouc
Koníčky: Od konce ZŠ do odchodu do kláštera včelařil, s oblibou jezdil na kole. V současnosti rád chodí po horách a miluje prostou krásu Vysočiny.
Jméno Serafim: Původní verze Seraf pochází z hebrejštiny. Jde o jeden z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon. V křesťanství se ze serafů stal jeden z řádů andělů. Serafim je „pravoslavná verze“ jména. Nosil ho jeden z největších duchovních otců 19. století Serafim Sarovský, který mmj. předpověděl vyvraždění carské rodiny a dlouhou komunistickou diktaturu. Jeho často zmiňovaným výrokem je tento: „Získej vnitřní pokoj a tisíce okolo tebe naleznou spásu.“
HANA JAKUBCOVÁ