27 Čvc Odměnou bývají setkání, jako to s paní Dvořáčkovou, říká sestra Eliška
Lhánice – Věra Dvořáčková ze Lhánic je jednou z pacientek, ke kterým jezdí na předpis od obvodní lékařky charitní Domácí zdravotní péče. Konkrétně ji má na starosti zdravotní sestra Eliška Hanáková.
„Je to veliká proměna oproti prvnímu dni, kdy jsem sem přišla. Paní Dvořáčková byla čerstvě po návratu z několikáté hospitalizace. Měla za sebou úraz a jen pomalu a těžko se z jeho následků dostávala, na náladě jí to moc nepřidávalo,“ říká.
Paní Věra od té doby udělala pokrok. Z velké části díky péči sestry Elišky. Bolavé tělo společně rozcvičily a zjistily, že i lidsky si rozumějí. Seniorka považuje za moc důležité, že může sestřičce zatelefonovat klidně večer, když má nějakou zdravotní potíž, kterou je nutné včas řešit. „Zavolá pak mojí praktické lékařce nebo její sestře. Mám už svůj věk a ona je odborník, navíc mladá, domluví se snadněji, vyjádří se líp, můžu se na ni spolehnout, to mě uklidňuje,“ kvituje pacientka s povděkem.
S Eliškou už si o sobě leccos řekly, mají se rády. „Paní Dvořáčkovou obdivuju. Měla těžký život, ale nezahořkla, je milá a hodná na lidi okolo sebe.“
Seniorka ze Lhánic vychovala šest dětí, s manželem postavili dům, krátce po padesátce však ovdověla. Pracovala v zemědělském družstvu jako ošetřovatelka skotu, takže poznala spoustu dřiny. Ale ve vzpomínkách jsou to pro ni hezké časy. Měla svůj režim, co si udělala, to bylo. „Chodila jsem na ranní, někdy i na odpolední služby. A při noční pohotovosti se často rodila telata, na to jsme byli potřeba dva, mnohdy pomáhal syn. Krávy jsou má zamilovaná zvířata. Stačilo jen zavolat do stáje a už se ozývaly. Někdo má ochočeného psa, já měla krávy. Práce se zvířaty je často lepší jak s lidmi,“ je přesvědčená.
Eliška Hanáková do Lhánic jezdí ráda. „Je to krásná vesnice a vidím zdravotní zlepšení pacientky. Pěkně se to sešlo.“ Dřív pracovala i na velkých nemocničních odděleních, třeba na onkologickém. Pak se vdala, narodil se syn, s manželem budují zázemí. „A já zvolila práci sestry v terénu. Naplňuje mě to, beru to jako poslání. A i když jsem jednou měla krizi, jsem ráda, že jsem ji ustála a zůstala jsem. Odměnou pak bývají setkání, jako je to s paní Dvořáčkovou,“ uzavírá.
HANA JAKUBCOVÁ