20 Lis Do rodin vnášíme pomoc a čerstvý vítr, říká koordinátorka hospicových pečovatelek
Odlehčovací služba je jednou z důležitých součástí mobilního Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč. Pečovatelky z odlehčovačky doplňují v týmu práci lékařů, zdravotních sester, psychoterapeutky, spirituála i sociálních pracovnic. Má to nespornou výhodu pro rodiny, starající se doma o své blízké v závěru jejich života. Jde totiž o velkou pomoc. Koordinátorkou hospicových pečovatelek je Marie Novotná, která říká: „Dělá mi radost, být tu pro lidi a vidět, když pečující svou roli zvládají i díky naší podpoře. Protože co si budeme povídat, doma je zkrátka doma.“
S čím vším dokážou pečovatelky rodinám pomoci?
S hygienou pacienta, s podáváním jídla, s polohováním a manipulací s nemocným člověkem obecně. Důležitý je rovněž fakt, že do rodin v tak zátěžové situaci, jakou péče o člověka v terminálním stádiu nemoci či starého a již velmi nemocného, vnášejí takříkajíc čerstvý vítr. Protože každá má svou osobnost, životní zkušenost, nechybí jim empatie – schopnost naslouchat druhým. Umějí poradit. Akorát je třeba upozornit, že jde o sociální službu, ne zdravotní, proto pečovatelky ze zákona nemůžou podávat léky. Dělají to pouze zdravotní sestry či lékaři a je nutné to zdůraznit.
Je o odlehčovačku zájem?
Je a veliký. Není výjimkou, že rodina kontaktuje domácí hospic a na počátku pečovatelky odmítne. Dostane se jí tedy z naší strany proškolení, jak s nemocným člověkem doma manipulovat, jak ho polohovat, aby se předešlo proleženinám, jak ho udržovat v čistotě, jakým způsobem mu dát najíst, aby byl stravu schopný pozřít… S přibývajícími dny pečující vnímají únavu a začnou o odlehčovačce přemýšlet. Nakonec si o ni sami řeknou. Pokud jde především o pohlídání pacienta, kdy si pečující potřebují chvíli odpočinout nebo něco zařídit, může nám pomoci další služba Střediska sv. Zdislavy – Osobní asistence.
Máte konkrétní příklad z poslední doby, kdy rodina odlehčovačku nechtěla a nakonec si sama řekla?
Ano. Šlo o pána, který byl upoutaný na lůžko, vážně nemocný a s manželkou vnímali jako nutné zlo už to, že jim do soukromí začali pravidelně vstupovat lékaři a zdravotní sestry z domácího hospice. Opravdu nechtěli, aby přicházelo víc cizích lidí, než bylo nezbytně nutné. Jenže jak dny plynuly, ubývaly pečující manželce síly. Nejdříve si řekla o jednu návštěvu pečovatelky týdně. Nakonec se tam jezdilo obden a pán si docela zvykl. Zpočátku byl zamlklý, odtažitý, ale postupně roztál, přecejen si mohl popovídat s někým novým.
Jak vlastně příjem do domácího hospice probíhá?
Přijede lékař, zdravotní sestra a zdravotně-sociální pracovnice, která má připravenou smlouvu na podpis a vysvětlí, jaké spektrum služeb hospic poskytuje. Jednou z podmínek přijetí do hospice je zajištění polohovacího lůžka. Buď si ho rodina obstará sama, nebo si ho může za rozumné peníze půjčit z naší charitní půjčovny kompenzačních pomůcek.
K čemu je lůžko tak důležité?
Stonat na polohovacím lůžku je něco úplně jiného než v klasické posteli. Je široké, mnohem pohodlnější, protože se matrace dá různě přizvedávat pod hlavou a pod nohama. Má postranice, které zamezí pádu. Lůžko se dá vysunout nahoru, takže se z něj pacientovi, pokud ještě může chodit, lépe stává. A pečující se nemusí tolik sklánět. Navíc je celá postel dobře omyvatelná, dá se na ní koupat v mobilní vaně.
Jak se provádí koupání na lůžku?
Vany jsou udělané tak, že se buď nafouknou, nebo přivážou k postranicím postele a pak se do nich napustí voda. Od rodiny potřebujeme pouze hygienické potřeby a krémy na promazání pokožky pacienta, samozřejmě jeho čisté oblečení. Po koupání můžeme postel převléct.
Kolik se za odlehčovačku platí?
Ze zákona o sociálních službách je stanoven poplatek 155 korun za hodinu práce pečovatelky. Naše děvčata mají takzvané čtečky, kterými si při příchodu načtou kód umístěný na papírové kartě v domácnosti pacienta. A při odchodu udělají to stejné. Měří se jim přesně strávený čas u pacienta plus cesta.
Jak jste se vůbec k současné práci v domácím hospici dostala?
Před časem jsem pracovala jedenáct let v knihovně v obci, kde bydlím a při tom jsem i dálkově studovala, mám vysokou školu v oboru sociální pedagogika. Pak už jsem věděla, že potřebuju změnu. Potkala jsem kamarádku a ta se mě zeptala, jestli nechci dělat sociální pracovnici v charitě. Dala mi týden na rozmyšlenou. V hlavě mi šrotovala pro a proti. Přecejen jsem měla zaměstnání v místě bydliště, změna by znamenala spoustu dojíždění. Nakonec jsem se ale rozhodla pro novou práci. Od února 2017 jsem v Oblastní charitě Třebíč v domácí péči, kterou se zabývá celé charitní Středisko služeb sv. Zdislavy. Nejdřív jsem pracovala na Osobní asistenci. Teď už skoro rok působím v Odlehčovací službě v hospici.
U čeho nejvíc relaxujete?
Ráda peču, akorát to nemusím jíst, proto hodně nabízím. A pracuju na zahradě, která je koníček hlavně mého manžela, já jsem udržovatel. On něco namyslí, já okopávám a pleju.
Co vím, roste vám tam kde co.
To ano, kiwi už je plevel, to samé kustovnice čínská. Co mě momentálně ale baví nejvíc, jsou vnoučata, kterých mám sedm. O prázdninách si je bereme, tedy těch šest starších, na týdenní společnou dovolenou po naší vlasti. Hodně s manželem cestujeme, každý měsíc jedeme alespoň na prodloužený víkend. Letos jsme vynechali cizinu, vzali jsme to jen po České republice. Je tu tolik krásných míst, které ještě chceme vidět…
HANA JAKUBCOVÁ
Foto: Soňa Procházková