Naší pacientce z Trnavy se dobře hojí bércový vřed díky speciální terapii

Naší pacientce z Trnavy se dobře hojí bércový vřed díky speciální terapii

Trnava – Její práci znají televizní diváci. Přesněji řečeno – základ její práce. Paní Ludmila Pohořilská z Trnavy většinu svého pracovního života vyráběla paruky v někdejším třebíčském závodě podniku Oděva. Rukama jí prošly tisíce kousků tohoto specifického výrobku. Velkým odběratelem tehdy byla krom onkologických pacientů právě Československá televize.

Paní Pohořilská je v současnosti jednou z pacientek Domácí zdravotní péče Třebíč. Návštěvy zdravotní sestry jí předepisuje praktický lékař, konkrétně jde o aplikaci terapie vlhkého hojení ran. Sestra Irena Číhalová za touto vlídnou, milou seniorkou přijíždí třikrát do týdne.  „Sestřičku mám ráda, už jsme na sebe zvyklé. Mám bércový vřed a moc pěkně se mi hojí. Je bezvadné, že můžu mít převaz a kontrolu doma. Už to mám oproti dřívějšku opravdu krásné a nebolestivé, což je úleva,“ pochvaluje si seniorka.

Zatímco zdravotnice omývá ve speciálním roztoku pěkně se hojící ránu, okraje ošetřuje mastí a dává speciální krytí, stihnou si toho hodně říct. Důvěra mezi oběma ženami je veliká. „Není to jako na nemocničním oddělení, kde se pacienti střídají jak na běžícím pásu. Tady se cítím být skoro součástí rodiny, vnímám hezkou zpětnou vazbu, práce mě těší o to víc,“ říká sestřička Irena.

Než zamíří k dalšímu pacientovi, proberou s paní Ludmilou kde co. Aktuálně třeba proměnlivou kvalitu dovážených obědů z centrální vývařovny, ruční práce i kdy přijde sousedka.

A jak že to bylo s parukami pro televizi? „V Oděvě v Třebíči jsme byli jediní, kteří vyráběli základ paruk z umělých vláken – ručně se nanášela na pružnou gázu. Šlo o polotovar, který si pak do finálního tvaru upravovaly televizní kadeřnice. Paruky bývaly k vidění třeba v pohádkách. Když měla některá ženská postava složitý účes s drdolem nebo mužská postava takové ty barokní kudrlinky a copánek, tak to bylo ono,“ osvětluje. Za směnu udělala až čtyři kusy. Než výroba ustala, zabývalo se jí v podniku i šest pracovnic. Jednou z nich byla právě paní Pohořilská. Ráda na tu dobu vzpomíná.

Dodnes ji těší ruční práce. Díky nim si udržuje schopnost jemné motoriky v prstech, zahání nudu ve volných chvílích. Určitě jí zlepšuje náladu i úspěšná léčba bércového vředu, který bývá pro pacienty velkou psychickou a fyzickou zátěží. „To, co mi předepsal pan doktor a sestřička tak pěkně dává, je pro mě moc dobře,“ uzavírá spokojeně.

HANA JAKUBCOVÁ