31 Led „Jsem řiditel tohohle autobusu“
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Do černočerné tmy pondělního rána zvoní budík. „Ještě chvilku,“ zamumlám a otočím se na druhý bok. Z malé chvíle je v tu ránu půlhodina. „Tatíííííí, honem, zaspali jsme! Zavezeš mě, prosím, na nádraží?“ K mé smůle je venku příšerná zima a dvacet čísel nového mokrého sněhu. Uf, stíhám, autobus neujel. Ale ta fronta…. Snad mě ještě vezme!
S velkou taškou a s batohem dobíhám mezi posledními, autobus nacpaný k prasknutí. „Studentskou do Brna,“ zahalekám na řidiče a podávám mu pětistovku, před chvílí jsem ji dostala od rodičů. On se na mě vražedně podívá skrz brýle: „To snad není pravda. Celý víkend máte na to, abyste si nachystali třicet korun a vy mi tady všichni strkáte tohle… Sežeň si třicet korun nebo vystup. A to myslím naprosto vážně!“
Co teď? Prosebně se kouknu prostorem. Dobrý člověk ještě žije… Vítězně obnos odevzdávám. „No vidíte, že to jde. Naposled!“ Ano. Naposled.
Od tohohle zážitku jsem měla každé pondělí celých sedm let přichystáno přesně a pan řidič na mě vždycky spiklenecky mrkl.
Pomůžeš nám?
Uplynulo dlouhých pětadvacet let. „Crrrrr“ – neznámé číslo. „Můžeš se u nás zastavit?“ Prosí mě manželka „mého řidiče“, o kterém vím, že je už delší dobu nemocný. „Jasně.“ Odpoledne beru za kliku další prvorepublikové vily, na které mám ve své praxi zdravotní sestry v terénu štěstí. Usazuji se u lůžka nemocného a pročítám propouštěcí zprávu z nemocnice. Dvoje vystrašené oči mě prosí: „Pomůžeš nám? Půjdeš do toho s námi?“ Očekávají, že je v tom nenechám. A já teď zrovna vůbec nestíhám, domů jezdím za tmy. Domlouváme se. S kolegyní se u nich budeme střídat.
S dopomocí úžasné rodiny, která zajistí všechny potřebné pomůcky, se daří nastavit potřebnou péči . Nějaký čas všechno šlape podle vytvořeného plánu. Polohovací lůžko usnadňuje manipulaci, převazy a hygienu. Spolupráce s praktickou lékařkou je nadstandartní.
I přes všechnu láskyplnou a profesionální péči se ovšem zdravotní stav pacienta pozvolna zhoršuje a nám začíná být jasné, že „jeho autobus“ se blíží do svého cíle. Všichni se v rámci svých možností snažíme, aby byl „dojezd“ co nejpřirozenější a svým způsobem i hezký. Myslím, že se nám to daří. U lůžka třeba společně vzpomínáme na staré časy, smějeme se, pláčem, zpíváme, pijeme pivo brčkem. Prostě děje se plno jemných drobností, které si všichni vrámci dané situace užíváme, protože nevíme, jestli to třeba není už naposled.
Bezpečně v cíli
Přichází druhý advent. Sedím v teple autobusu, pyšná na svou dceru, která si před chvílí odbyla varhanní premiéru v jednom z vídeňských kostelů. Za oknem tma a zima, ale mně je tak zvláštně krásně… Crrrr. Mrknu na telefon a vše je mi jasné… Pan řidič přivezl svou duši bezpečně do cíle. Najednou cítím, jak se kruh krásně uzavírá – tohle přece nemůže být náhoda. Ještě v noci přijíždím do rodiny. Mlčky se s pokorou dívám do usmívající se tváře člověka, který má vlastně do určité míry zásluhu na tom, čím dnes jsem a že mohu dělat práci, která mi tolik dává. Díky!
Příběh ze své praxe zaznamenala Bc. Věra Tesařová, všeobecná sestra, Domácí zdravotní péče Třebíč, OCHT