19 Dub I hospicový příběh přinesl život Janě Štefánkové
Janu Štefánkovou si lidé na Třebíčsku na první dobrou spojí především s Nadací ČEZ, kde působí jako regionální zástupce. Však i na hospicových autech máme loga tohoto dárce. Paní Janu veřejnost vnímá též jako zástupkyni mluvčího dukovanské jaderné elektrárny. Kdo ji zná blíž, ví, jak pestré to má ve volném čase. Co ještě stíhá? Dělat místostarostku Rokytnice nad Rokytnou, trénovat děti v Sokole, sportovat, otužovat se, zpívat v kostele. A už deset let dobrovolničit v Oblastní charitě Třebíč. Dvakrát do měsíce s partou dalších dobrovolníků míří do třebíčských domovů důchodců za seniory – dvě hodinky jen tak pobýt, naslouchat, popovídat si. „Oboustranně si naše pravidelná setkávání užíváme. Dobrovolnictví mi přineslo i hospicový příběh,“ říká.
Dokážou vás staří lidé překvapit?
Dokážou. Typické to bylo v době covidu. Mluvím o čase, kdy byly povolené návštěvy, samozřejmě jen jednotlivě a s respirátorem. Ti, kteří ještě pamatovali válku, se jen usmívali. Nějaký covid se s válečnou tísní podle nich nedal srovnat. My jsme covidovou dobu nesli těžce, o seniorech se mluvilo jako o nejzranitelnější skupině osob, ale oni byli daleko srovnanější. Projevila se jejich dlouhodobá paměť. Co zažili v dětství a raném mládí, bylo pro ně výrazně víc traumatizující.
Jak takové dvě dobrovolnické hodinky v domově důchodců vypadají?
Schází se nás pět až dvanáct. Za dobu, co do domovů docházíme, se skupinka dobrovolníků obměnila. Vždycky trnu a modlím se, aby nás bylo dost, aby měl každý ze seniorů dobrý pocit, že se mu někdo věnuje. Domlouváme se na termíny dopředu, ale ne každý to v nabitém programu zvládne. Nakonec je ale setkání vždy velmi hezké, pokaždé trošku jiné. Vnímám to i jako Boží věc, že to vždycky vyjde a že tyto aktivity trvají už tak dlouho! Když je venku hezky a je nás dost, vyrazíme do nedaleké hospůdky U Boba na terasu na pivo. To oceňují zvláště pánové. Zpíváme, povídáme si, na chvíli zapomeneme na každodenní starosti, v případě seniorů taky na obtížnost staří a s tím spojených nemocí a různých omezení. Vnímáme, co je v životě důležité, a že tento společný čas je velmi hodnotný.
Trpělivě naslouchající dobrovolník udělá kus důležité práce, že?
Nesporně. Já už mám děti velké. A proto je i prostor věnovat svůj čas druhým. Vnímám také, že člověk toho sám moc nezvládne, ale může být propojem pro ostatní, sbližovat, ale i zjemňovat určité situace správnou komunikací, ve správnou chvíli i pomlčením.
Už jste si vyslechla hodně příběhů..
Ano, každý životní příběh jednoho ze seniorů by byl na vydání dlouhého románu. Za každou zvrásněnou tváří se ukrývá mnoho. Je hezké si je vyslechnout. Často mě napadlo, že by bylo dobré vložit sdělované životní zkušenosti na papír nebo nahrát, nějak uchovat. Ale sama bych tolik času a trpělivosti pro sepisování neměla, tak dáváme tipy pro projekt Paměť národa.
Takže se sejdete, všichni se na sebe těšíte…
Přesně tak. Někdo upeče buchtu, uvaříme kávu, čaj a místnost zaplní šum hlasů. V případě našich spanilých jízd mimo domov je to i zmíněné pivko nebo třeba domácí klobáska. Chce to hodně rukou pro invalidní vozíčky. Ale když se povede vše zorganizovat, vyjíždíme za hezkého počasí celá skupina. Čas strávený mimo domov naše přátele z domova velmi pozitivně naladí. V tomto kontextu je zajímavé, že vlastně donedávna byla součástí party dobrovolníků také vozíčkářka.
Už není?
Není. Její životní pouť se uzavřela.
Povídejte.
Jmenovala se Lenka. Kontaktovala nás s nesmělým dotazem, zda by mohla být dobrovolnicí a mířit s námi za seniory, když je hendikepovaná. Moc chtěla věnovat svůj volný čas jiným. Já si hned řekla – to je skvělé, vozíčkářka si bude dobře rozumět s ostatními na vozíku. Spolupráce klapla a Lenka se stala součástí party. Šlo o milou, empatickou mladou ženu, která hezky zapadla. Jak šel čas, získala si velké sympatie seniorů i nás všech. Pak její nemoc postoupila a ona potřebovala pomoc druhých. Ostýchala se o ni říct. Důležitou roli sehrál manžel. Díky němu, který byl skvělým pečujícím, mohla odejít z tohoto světa doma. Nešlo by to ovšem bez významné podpory týmu vašeho mobilního Domácího hospice sv. Zdislavy. Lenka nepatřila mezi silně věřící. V závěru života však stála o setkání s knězem. Jsem ráda, že jsem ho mohla zprostředkovat. A že jsem s ní mohla v jejím přechodu na věčnost být.
Pojďme k další položce na seznamu vašich aktivit. Jak už bylo řečeno, k Janě Štefánkové patří otužování. Jak dlouho se mu věnujete?
Začal s ním syn před pár lety na vysoké. Když mi o tom řekl poprvé, měla jsem tendenci mu vysvětlovat, že může být nemocný. Dnes se tomu směju. Otužování už je součástí mého životního stylu, dokonce se přidal i manžel a jedeme v tom spolu. V Rokytnici máme koupaliště, kam se pravidelně chodíme celoročně koupat, v zimě, když zamrzne, tak si vystačíme s kádí na zahradě. Je to moc fajn. Ideální jsou víkendy, kdy dopoledne i s naším labradorem vyběhneme do lesa, pak se zchladíme a doma si dáme teplou polévku a čaj, je nám pak moc dobře. Aby byl obrázek úplný, musím říct, že jsem se jeden rok hecla, v postní době čtyřicet dnů před Velikonocemi jsem vynechala maso a už se k němu nevrátila. Vlastně se po čtyřicítce cítím nejlépe v životě. Našlo si mě to všechno a já neodmítla.
V Rokytnici vás znají též jako cvičitelku dětí v Sokole. Je o to zájem?
A jaký! Chodí nám osmadvacet dětí. Během hodiny se pořádně protáhnou. Dnes už třeba existují speciální molitanové švédské bedny, jiné, než jsme jako děti znali my. Malí cvičenci tak nemají strach z různých přeskoků. Udělaly jsme si s kamarádkami cvičitelský kurz, kde nás naučili hodinu správně rozfázovat, aby byl prostor na zahřátí, vysokou aktivitu i na zklidnění. Děti to baví a kdyby byla kapacita, chodily by i přespolní.
V rokytnickém zastupitelstvu jste místostarostkou. Co v dohledné době s kolegy v obci chystáte?
Práce pro naši obec mě velmi baví a naplňuje. Kromě opravy silnic, kanalizace a chodníků také plánujeme tradiční i nové aktivity. Tou nejbližší je jarní setkání seniorů a cestovatelská beseda s paní Miluškou Mrvkovou, která u nás bývala roky ředitelkou mateřinky. Nově stavění máje, které si letos berou na starost naši hasiči a nesmím zapomenout na tradiční pálení čarodějnic na starém hřišti. S dětmi ze školy a školky připravujeme pro maminky a babičky vystoupení při setkání o druhé květnové neděli u příležitosti Dne matek.
A na co se teď v soukromém životě těšíte?
Mám radost z každého dne, vždy přinese něco nového. Práce v jaderné elektrárně mě naplňuje, ale také aktivity pro naši obec, farnost, pro děti a seniory. Těším se na jaro a dlouhé slunné dny. Děkuji Bohu za to všechno.
Mgr. Jana Štefánková
*1974 v Třebíči
Žije v Rokytnici nad Rokytnou, kde působí už několikáté volební období jako zastupitelka, v současnosti jako místostarostka
Vystudovala Střední ekonomickou školu Třebíč a sociální pedagogiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně
Je vdaná, má dva dospělé syny
Pracuje jako regionální zástupce Nadace ČEZ a zástupkyně mluvčího Jaderné elektrárny Dukovany
Její motto? „Miluj bližního jako sebe samého.“