Běžný pracovní den, nevšední pracovní rok

Práce zdravotních sester a pečovatelek si lidé váží a obdivují ji. Málokdo ale přesně ví, co všechno tato práce obnáší a jak náročná je. A také jak moc ji ovlivnil uplynulý složitý rok 2020.

Zeptali jsme se zdravotní sestry Rút Junové a pečovatelky Evy Kujalové. Na to, jak vypadá jejich běžný pracovní den, co pro ně bylo v roce 2020 největší novinkou a jak jejich práci ovlivnila pandemie koronaviru.  

 

Eva Kujalová pracuje v Oblastní charitě Třebíč od roku 2013. Patří mezi nejdéle sloužící pečovatelky v Odlehčovací službě a svojí pílí, obětavostí a empatií jde příkladem ostatním. V roce 2019 byla nominována na cenu Pečovatelka roku, kde spolu s pěti dalšími účastníky získala Národní cenu Pečovatelka roku 2019.

 

Můj běžný pracovní den je, řečeno s nadsázkou, spojení mnoha profesí. Ráno jsme „ajťáci“, když se snažíme vydolovat ze softwaru svých služebních mobilů a počítačů všechny aktuální změny a nastavení služeb, dopravní informace a navigace. Po usednutí do auta se z nás stávají profesionální řidiči, schopni vyjet kdykoli, za každého počasí a do úplně neznámého koutu, do posledního domečku v našem okrese. A když zazvoníme u dveří uživatelů, jsou z nás psychologové, terapeutky, lazebnice, kadeřnice, kuchařky, uklízečky, masérky, diplomatky, duté vrby a vždy mlčenlivé strážkyně intimních tajemství.

 

Nejdůležitější novinkou v roce 2020 bylo zjištění, že svět v souvislosti s pandemií konečně objevil existenci pečovatelek a úskalí naší práce. A také to, že hodně lidí pochopilo, že největší dar, který mohou milované osobě dát, je umožnit jí strávit poslední chvíle života doma.

 

Jak ovlivnil covid moji práci? V první vlně jako u všech ostatních, strach z neznámého. V druhé vlně zřejmě podle hesla „čeho se bojíš, na to si sáhni“. Všechny strachy se proměnily ve skutečnost, onemocněli jsme v rodině všichni včetně mé 95tileté matky. A i když vše dobře dopadlo, uvědomila jsem si spoustu věcí. Nelze se vyhnout realitě, strčit hlavu do písku a čekat, až vše přejde. Součástí naší práce je i péče o uživatele, kteří jsou covid pozitivní. A protože už nikdy nechci mít výčitky z toho, že jsem mohla někoho nakazit a zároveň chci dělat svou práci co nejlépe, využívám k tomu všech dostupných ochranných prostředků včetně úsměvu pod respirátorem.

 

 

Zdravotní sestra Rut Junová k nám nastoupila na doporučení uznávaných paliatrů – manželů Slámových. K nám na Vysočinu ji přivedlo stěhování z Prostějova. Od roku 2019 je nedílnou součástí našeho hospicového týmu. Pokora, skromnost, ochota a laskavost je to, co z ní doslova vyzařuje.

 

Můj běžný pracovní den začíná děkovnou modlitbou, pročtením sdělení sestřičky ze služby, kontrolou informací, ke kterým pacientům mám jet. Nebývá výjimkou, že je třeba rychle reagovat na změny plánu podle aktuální potřeby. Nic nezapomenout, vzít vše potřebné, mít dostatek ochranných pomůcek, ampulí, opiátů, obvazového materiálu. Takový malý nemocniční sklad v autě. Návštěvy u pacientů znamenají jejich vyšetření, konzultace s lékařem, chystání medikace, konkrétní péče, rozpoznání věcí, které nejsou řečeny, ale přesto je třeba je uchopit. Po návratu domů následuje usednutí k laptopu pro nezbytnou dokumentaci – denní záznamy o péči, pravidelné předání pacientů sestřičce do služby, na víkend, týdenní plány a tak dále. Jednou týdně máme setkání celého multidisciplinárního týmu, kdy začínáme s pokorou Modlitbou Páně, následuje reflexe všech úmrtí našich pacientů. Pak se věnujeme jednotlivě všem, které máme v péči – slovo mají všichni bez rozdílu, od primáře k pečovatelkám, všichni společně tvoříme plán toho, čím nejlépe pomůžeme.

Během minulého roku se nám dostalo laskavé nabídky našeho psychologa, který pečuje o pacienty a jejich blízké, ke společným setkáním našeho týmu. Máme možnost se dvakrát v měsíci setkat k rozhovorům nad tématy, pro které není čas v běžném kalupu. Můžeme a nemusíme se přidávat k rozhovoru, atmosféra je svobodná, často je úlevou být přítomna a naslouchat. Další novinkou byla nezbytnost on-line komunikace, kterou jsme se ctí zvládli.

Covidová situace zhoršuje podmínky naší práce v podobném měřítku jako kolegům v nemocnici či kdekoli jinde. Veškerá péče probíhá kontinuálně u všech pacientů navzdory nákaze. Samozřejmě respektujeme všechna opatření, ale s velkými obtížemi při nich naplňujeme lidskou dimenzi naší péče, kdy chceme vzít pacienta za ruku, být mu nablízku. Ve dvojích rukavicích a skafandru se musíme hodně snažit, aby bylo jasné, že nejsme děsivá monstra, ale pečující sestry. Věřím, že navzdory okolnostem se naše poslání naplňuje.